Můžete o ní vědět, můžete tušit, kdy přijde. Přesto se na tu chvíli připravit nedokážete: smrt. A čím bližší vazby vás pojí, tím bolestivější chvíle vás čekají. Lze se nějak připravit na to, že vás v dohledné době opustí někdo blízký?
Ne… Odpověď je bohužel poměrně jednoduchá. Připravovat se můžete, ale přesto vás skutečnost, že se to opravdu stalo, zaskočí.
Když víme…
Někdy nevíme. A někdy tušíme. Co je lepší? Člověk často sobecky nahlíží na situaci ze svého úhlu pohledu a zapomíná na umírajícího. Pro člověka nemocného je rychlá smrt vysvobození. Což samozřejmě neubírá na bázni, která umírajícího provází. Taková situace je ale o něco horší pro pozůstalé. Dlouhá příprava na odchod může být na jednu stranu trýzněním všech zúčastněných, na druhou stranu je tu jeden dar: čas, který můžeme ještě, doslova na poslední chvíli, strávit společně. A takovou šanci bychom neměli promarnit. Protože nevíme dne ani hodiny…
První chvíle
Moment, který se člověku vryje do paměti a který odstartuje pár minut, které se naopak z paměti zcela vytratí. Ať už jsme na smrt blízkého člověka připraveni nebo ne, jsou první minuty jako záběry z filmu. Je to jako ledová sprcha: nejprve nic, pak ledový závan šoku, poté zase chvíli nic. A pak začne tělo přicházet k sobě a uvědomuje si bodání studených jehliček do kůže. První minuty mohou trvat celou věčnost, naše mysl na první dojem zamrzá, mozek však jede na plné obrátky.
Čas na vyrovnání se
Pokud jsme vypravitel pohřbu a nebo jiná, velmi blízká osoba, začíná nám maraton různého zařizování. Vše začíná návštěvou pohřební služby. Je dobré výběr nepodcenit, protože rozdíly v kvalitě služeb jsou nemalé. Je třeba si uvědomit, že narození potomka, svatba a pohřeb jsou tři nejnákladnější prožitky v životě rodiny, pohřeb zkrátka drahý bude. Ale nejdražší nerovná se nejlepší! V případě, že nemáme osobní zkušenost, je dobré dát na radu známých či přátel, případně se můžeme informovat na matrice či u správy hřbitova, zde obvykle vědí, s kým mají dobrou zkušenost a koho mohou opravdu s klidným svědomím doporučit.
Zařizování pohřbu skutečně svatbu připomíná: parte, obřad, květiny, hudba, smuteční hostina. To vše je třeba zajistit. Nebožtík nám může situaci trošku ulehčit poslední vůlí shrnující jeho představy o posledním rozloučení.
Kromě samotného vypravení pohřbu přichází na řadu rozvozit parte, oznámit pozůstalým smutné novinky, ale také připravit si šaty na poslední rozloučení. Právě oděv bychom neměli podcenit, je to naše neverbální vyjádření úcty mrtvému: šaty černé, upravené, čisté. Měli bychom se však cítit pohodlně alespoň v oblečení, protože v situaci, která nás čeká, se pohodlně budeme cítit jen stěží.
Na první pohled se jedná o velké množství úkolů, které se doslova sesypou na hlavu těm nejbližším. Je to ale nesmírně dobře, protože čím více je člověk zaměstnaný, tím méně bude myslet na smutek, který jej provází.
Uzavření
Pohřeb není jen poslední rozloučení s mrtvým. Je to také uzavření jeho života pro pozůstalé. Přijetí faktu, že něco skončilo. Katarze, očista, smíření. Vyrovnání se s novou situací.
V severských zemích je běžné, že pohřeb nepřichází na řadu bezprostředně po úmrtí, tak jak je zvykem ve střední Evropě. Mezi smrtí a pohřbem je poměrně velkáprodleva. Svůj důvod to má praktický, přeci jen v Norsku či Švédsku není možné pohřbívat mrtvé pohodlně v průběhu celého roku. I u nás je kopání hrobu v zimě mnohdy nesnadné. Je tu ale ještě jedna skutečnost vyplývající z národní povahy. Vyrovnávání se se smrtí zkrátka trvá.
A právě ono přijetí úmrtí je na jedné straně to, čeho se člověk velmi bojí. Je to ale také pomyslná tečka za jedním životem, kterou je třeba udělat, abychom mohli jít dál. Ať už je to pohled na auto pohřební služby odvážející rakev ke kremaci, nebo pohled na rakev spouštěnou hluboko do země, je to právě ten poslední pohled, ta poslední vteřina, která uzavírá kapitolu života zesnulého. A měla by uzavřít i kapitolu v našich životech. Co bylo, je pryč. Přichází nové a je třeba dál žít. Protože na světě nejsme sami.
